Druhá „perla české žurnalistiky“ v Lidových novinách

Druhá „perla české žurnalistiky“ se týká výroků německých politiků, především řeči dnes již bývalého místopředsedy Strany demokratických svobodných Jürgena Möllemanna.

Zdroje Möllemannovi řeči jsou nejméně dva. Heute-journal ZDF z 16. května 2002 citoval Möllemanna takto: "Ich fürchte, dass kaum jemand den Antisemiten, die es in Deutschland gibt, leider, die wir bekämpfen müssen, mehr Zulauf verschafft hat als Herr Sharon und in Deutschland ein Herr Friedmann mit seiner intoleranten und gehässigen Art, überheblich. Das geht so nicht, man muss in Deutschland Kritik an der Politik Sharons üben dürfen, ohne in diese Ecke geschoben zu werden."

 

„Obávám se, že sotva někdo antisemitům, kteří se bohužel v Německu vyskytují, se kterými musíme bojovat, získal více oblíbenosti, než pan Šaron a v Německu nějaký pan Friedmann jeho netolerantním a nenávistným způsobem, nafoukaný. Tak to nejde, v Německu musí být možné kritizovat Šaronovu politiku, aniž by byl [řečník] zasunut do tohoto rohu.“

 

Nepříliš odlišně se Möllemann vyjádřil v Nachrichtensender N24 a SAT1-Nachrichten téhož dne, kde je citován takto:

"Wer Ariel Sharon kritisiert, wird von bestimmten Leuten in Deutschland in die Ecke des Antisemitismus gestellt. Das verbitt' ich mir auf das Schärfste. Ich fürchte, dass kaum jemand den Antisemiten, die es in Deutschland gibt und die wir bekämpfen müssen, mehr Zulauf verschafft als Herr Sharon und in Deutschland Herr Friedmann. Mit seiner intoleranten gehässigen Art. Überheblich. Das geht so nicht. Man muss in Deutschland Kritik an der Politik Sharons üben können, ohne in diese Ecke geschoben zu werden."

 

„Kdo kritizuje Ariela Šarona je od určitých lidí zařazen do rohu antisemitizmu. To si vyprošuji co nejostřeji. Obávám se, že sotva někdo antisemitům, kteří se v Německu vyskytují a se kterými musíme bojovat, získává více oblíbenosti než pan Šaron a v Německu pan Friedmann. Jeho netolerantním, nenávistným způsobem. Nafoukaný. Tak to nejde. V Německu musí být možné provádět kritiku Šaronovy politiky, aniž by byl [řečník] zasunut do tohoto rohu.“

 

Co nového přináší tato Möllemannova řeč? Především naznačuje, že antisemitizmus neexistuje sám o sobě, ale je v zásadní míře buzen konkrétními lidmi, a to „panem Šaronem“ a „nějakým panem Friedmannem“, který je navíc netolerantní, nenávistný a nafoukaný. Nedá  se očekávat, že by Möllemann nevěděl o titulování předsedů vlád běžném mezi slušnými lidmi. Stavba věty sama zde není pro kritiku předsedy izraelské vlády Šarona a Michaela Friedmanna, ale pro jejich urážku.

 

Pokud jde o vysvětlující článek a „perlu české žurnalistiky“ napsanou Petrem Fischerem, lze oprávněně pochybovat o tom, zda vůbec četl Möllemannovu řeč. Petr Fischer nebyl schopen za celý článek ani jednou napsat dobře  jméno Möllemann. Ignoroval úplně podstatu řeči, kterou není kritika Ariela Šarona, ale zdroje antisemitizmu v Německu a možnosti kritiky Ariela Šarona tamtéž. Petr Fischer úplně pominul, že Möllemannova řeč byla především namířena proti Michaelu Friedmannovi, což je představitel německých Židů. Friedmann byl v řeči vykreslen přesně podle běžných klišé antisemitů jako člověk nenávistný netolerantní a nafoukaný, který antisemitizmus způsobuje.

V tom, již Möllemannova řeč překročila nejen meze slušného chování, ale i meze akceptovatelné politiky Německa. Lze pochopit Židy, kteří se po tomto proslovu ptali, zda mají z Německa odejít. Lze pochopit i Spolkový sněm, který se proti podobným výrokům ohradil deklarací.

Na druhou stranu případ předvolební kampaně v Německu ukazuje, že politici jsou nuceni akceptovat investigativní novinařinu, která jim nic neodpustí, což je od dob kancléře Helmutha Kohla obrovký posun.

 

USA a Izrael: předem Nedotknutelní

Polemika
 

Zbyněk Petráček ve svém včerejším článku Hitler jako argument dochází k závěru, že v předvolebním Německu přišly ke slovu ˝apely na nízké, dlouhodobě zakódované pudy antiamerikanismus a antisemitismus˝. Jako hlavní argument předkládá výroky německé ministryně spravedlnosti, kancléřovo odmítnutí útoku na Irák a výstupy liberála Möllemana, který kritizoval politiku Ariela Šarona, podporovanou německou židovskou komunitou.

 

Kalkulace - nic víc
Nic z toho ovšem ani v nejmenším nesvědčí o hluboko zakódovaných pudech antiamerikanismu a antisemitismu, dřímajících v poválečné německé společnosti. Petráček podsunul čtenářům předsudky, čili předem připravené interpretace, v nichž je mnohem více patrný vliv ideologie nežli pokus o komentář z kritického odstupu. Přirovnání zahraničněpolitických metod amerického prezidenta Bushe k Hitlerovým postupům je samozřejmě nepřípustný diplomatický skandál, s nepřátelstvím Němců vůči Spojeným státům to ovšem nemá nic společného. Kancléř i nešťastná ministryně, stejně jako její kolega Joschka Fischer, ti všichni především nesouhlasí s americkým vojenským tažením proti Iráku. Nechtějí poslat německé vojáky do války (nikdo se je o to sice neprosil), protože ji považují za riskantní dobrodružství. Není to paušální kritika Ameriky pro její existenci, nýbrž kvůli její politice v jedné konkrétní otázce. Spíše než brnkání na strunu nenávisti vůči USA je to apel na pacifistické cítění řady Němců. Schröderův a Fischerův postoj se nám nemusí líbit. Můžeme ho kritizovat jako appeasement, politiku ústupků, nebo lacinou vnitropolitickou kalkulaci, což je asi nejvýstižnější. Ale nelze mu vetknout nálepku antiamerikanismu jenom proto, že si někdo dovolil kritizovat Ameriku v tažení proti terorismu, jak to ve svém článku prakticky udělal Zbyněk Petráček.
Mezi řádky
Ještě horší je ale Petráčkův referát o Möllemanovi a to, co z něj je vyvozeno. Dnes už bývalý místopředseda FDP se dotknul tabuizovaného tématu: dovolil si na německé půdě, z níž vyrostla zrůdná teorie a praxe holocaustu, kritizovat politiku izraelské vlády. Mölleman byl místy hodně expresivní, když vyjadřoval pochopení pro palestinské sebevražedné atentátníky. Nepřípadné označení antisemita však dokonale zamlžuje problém a podstatu jeho kritiky. Mölleman se ohradil proti Šaronovi nikoli jako proti Židovi, nýbrž jako proti špatnému politikovi, s čímž bude souhlasit i mnoho těch, kteří rozumem i srdcem stojí na izraelské straně. Problém izraelsko-palestinského konfliktu je velmi složitý a Möllemanovy výroky jej až příliš zjednodušují. Likvidovat jeho námitky odkazem na zneužívání pudového antisemitismu je však trochu moc. Jako by a priori platilo, že kdo nesouhlasí s politikou izraelského státu vedeného Arielem Šaronem, je antisemita. Zbyněk Petráček by vědomě takovou větu jistě nikdy nepodepsal, mezi řádky jeho článku se to však bohužel dalo docela zřetelně číst.

 

 

Lidové noviny, Horizont, 24.09.2002, Petr Fischer